Kandy
Dojezd do Kandy se nám trochu zdramatizoval.
Etapa byla příjemná, postupně jsme se zvedali z nížiny a stoupali mezi hory, kde Kandy leží. Vypadalo to, že dorazíme docela brzy, a stihneme si ještě prohlídnout město. Je zde poutní místo Chrám Buddhova zubu, nejsvatejsi místo na Šrí Lance.
Jsou teď svátky, všude spousta lidí, jak se blížíme k centru, provoz nepříjemně houstne. Držíme se těsně u kraje silnice, kolem proud tuktuků, aut, motorek, busů. V jednom sjezdu těsně před sebou vidím louži s kalnou vodou, ale má divný hranatý tvar, nestačím zareagovat, ani uhnout, ani zabrzdit. Poslední myšlenka, která se mi mihla hlavou, byla: Snad ta jáma nebude moc hluboká. Pak jen sleduji, jak mi do ní přední kolo zapadlo až po osu a letím přes řídítka velkým obloukem přímo na hlavu, kolo za mnou a padá mi na zada. Hned zastavuje několik tuktuků, zvedají mě ze země, dávají vodu na oplachnuti míst, kde mi zkrz bahno začíná prosazovat krev. Kačka je někde vepředu.
Zkoumám následky, vypadá to, že až na pár modrin a sramů jsem v pořádku. Kolo taky, můžeme jet dal, jen ještě posbírat utržené brašny. A asi si budu muset pořídit novou helmu.
Hledání bydlení je tentokrát mimořádně komplikované. Všude plno, chceme bydlet blizko centra a nemůžeme nic najít. Ale nakonec nalézáme skvělé ubytování kousek od centra, v rodinném penzionku. Provozuje jej zajímavá rodina: pan je buddhista a paní krestanka. Mají tři dcery, zrovna zdobí stromeček a u toho poslouchají Queen a tancuji.
Ptám se jich, zda na stromeček není už pozdě, když Štědrý den byl včera. Prý to nevadí, přijely z internátu až dnes ráno. Jsou po tátovi buddhistky, ale stromek zdobí pro maminku, aby jí udělaly radost.
Padá rozhodnutí dát si zítra oddechový den, natlucene tělo mi přichází k sobě a začíná na několika místech dost bolet, vybarvuju se do modra, na kolo se mi zítra moc nechce.
Etapa byla příjemná, postupně jsme se zvedali z nížiny a stoupali mezi hory, kde Kandy leží. Vypadalo to, že dorazíme docela brzy, a stihneme si ještě prohlídnout město. Je zde poutní místo Chrám Buddhova zubu, nejsvatejsi místo na Šrí Lance.
Jsou teď svátky, všude spousta lidí, jak se blížíme k centru, provoz nepříjemně houstne. Držíme se těsně u kraje silnice, kolem proud tuktuků, aut, motorek, busů. V jednom sjezdu těsně před sebou vidím louži s kalnou vodou, ale má divný hranatý tvar, nestačím zareagovat, ani uhnout, ani zabrzdit. Poslední myšlenka, která se mi mihla hlavou, byla: Snad ta jáma nebude moc hluboká. Pak jen sleduji, jak mi do ní přední kolo zapadlo až po osu a letím přes řídítka velkým obloukem přímo na hlavu, kolo za mnou a padá mi na zada. Hned zastavuje několik tuktuků, zvedají mě ze země, dávají vodu na oplachnuti míst, kde mi zkrz bahno začíná prosazovat krev. Kačka je někde vepředu.
Zkoumám následky, vypadá to, že až na pár modrin a sramů jsem v pořádku. Kolo taky, můžeme jet dal, jen ještě posbírat utržené brašny. A asi si budu muset pořídit novou helmu.
Hledání bydlení je tentokrát mimořádně komplikované. Všude plno, chceme bydlet blizko centra a nemůžeme nic najít. Ale nakonec nalézáme skvělé ubytování kousek od centra, v rodinném penzionku. Provozuje jej zajímavá rodina: pan je buddhista a paní krestanka. Mají tři dcery, zrovna zdobí stromeček a u toho poslouchají Queen a tancuji.
Ptám se jich, zda na stromeček není už pozdě, když Štědrý den byl včera. Prý to nevadí, přijely z internátu až dnes ráno. Jsou po tátovi buddhistky, ale stromek zdobí pro maminku, aby jí udělaly radost.
Padá rozhodnutí dát si zítra oddechový den, natlucene tělo mi přichází k sobě a začíná na několika místech dost bolet, vybarvuju se do modra, na kolo se mi zítra moc nechce.
ty jo Jardo, ještě že sis nic nezlomil
OdpovědětVymazatNo nakonec to vypadá, že největší problém jsou zhmozdena nebo praská žebra, do kopce se mi špatně dýchá, bolí to. Ale jet se s tím dá.
Vymazat